loučení

13. dubna 2014 v 21:27 |  loučení
Je to jako včera..
Ten pocit deja vu, kde se ten pocit bere? Vždyť se jen díváte na strom..
Do hlavy se mi vloudila myšlenka na ní. Znáte to, je neděle odpoledne a jdete po ulici, sluníčko svítí, příjemně hřeje a najednou vás to praští, vzpomenete si na ni, na různé okamžiky, maličkosti, všechny vzpomínky si přehrajete jako film.. usmějete se.
Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem ji viděl poprvé. Byly tři hodiny odpoledne, my měli po svojí pracovní směne v Izraelském kibucu, slunce nekompromisně pražilo. Ten den bylo víc než čtyřicet stupňů a tak jsme jen seděli, ve svých špinavých hadrech umatlaných od prachu a lepkavé štávy z mangovníku, nechtělo se nám převléknout. Proč asi? V tom vedru se nemá cenu převlékat, do pěti minut jste spocený znovu. A tak jsme jen seděli ve stínu na betonové lavici, sedělo se špatně, po chvíli si vždycky zadek začal stěžovat. Věděli jsme že dnes přijde další nováček, ale nevěděli jsme podrobnosti.
Slyšeli jsme bzučení, to se po asfaltu šourala kolečka od kufru. Se sílícím hlukem se napjetí stupňovalo. Kdo to bude? Budeme nejlepší kamarádí? Zapadne mezi nás? Z poza rohu se konečně vynořila postava. Bílá pleť, černé vlasy po ramena, černé sluneční brýle a ústa otevřená do kořán. Černý pečlivě potrhaný kraťasy a přiléhající mokré tričko, které dávalo na jevo, že cestuje už pěkně dlouho. Těžko říci na čí straně bylo větší překvapení. Šeptavým a trošku nervózním hlasem se ozvalo "Hello, I am Mihyeon". Odkuď jseš? Kolik ti je? Proč jsi přijela? Klasické kolečko otázek, které bude zodpovídát ještě pár dní, pokaždé, kdy potká další duši v tomhle pekelném ráji. Byla přidělena do kuchyně a hned první den se pořezala..trdlo jedno. Však asiati vždycky tak trošku působí jako děti. Kvůli svému umístění jsme se každý den střetávali na obědě, ale prvních pár týdnů se vůbec nebavili. Když příjdete, je tam 30 lidí a všichni jsou pro vás noví, stejní. Časem jsem si všiml, že se na mě dívá víc než na ostatní..všiml jsem si proto, že i já se na ni díval. Ano, líbila se mi. No ale co teď? Nejsem žádnej proutník a tak jsou moje první krůčky nervózní a navíc ta naprosto odlišná kultura o který jsem neveděl zhola nic.. Na internetu jsem si našel korejštinu pro samouky a naučil se pár frází, s kterýma jsem prolomil ledy. Začali jsme se bavit, chodili plavat a trávit spolu víc a víc času. Asi po týdnu jsme se na zábavě dostali k sobě, tančili spolu celý večer a ja cítil jak se ke mně tlačí víc a víc. Všechno to jde příliš rychle, ale tak to v kibucu chodí, čas tam má jiné rozměry. Je to vlastní bublina oddělená od okolního světa. Ani jsem ji tehdá moc neznal, ale cítil jsem, že na ní něco je. Tu noc jsme si šli zaplavat. Přistoupil jsem k ní a gentlmensky ji dal ručník kolem ramen, přisunula se ke mně ještě blíž a podívala se na mě. Čas se zastavil, ale vlny kolem našich kotníků proudili dál. Políbil jsem ji. Ucítil jsem její vůni, zvláštní, neobvyklou, vůni kterou jsem ještě nikdy před tím necítil. A i když už jsem tu vůni zapomněl, vím, že je někde uložena hluboko uvnitř mojí duše a že až ji znovu ucítim, vzpomenu si na její tvář v neuvěřitelných detailech a její vrásky kolem očí od smíchu mi budou znovu připadat jako ta nejhezčí věc na světě.
Jezdili jsme na výlety do kolních měst, poznávali společně tu biblickou zemi. Chodili jsme na kopec pozorovat západ slunce s lahví vína. Dokonce jsme spolu i začali bydlet, měli jsme pokoj pro sebe. Náš malý svět. A časem jsem si začal víc a víc uvědomovat koho mám. A opět si říkat jakej je ten svět plnej náhod, že jsem potkal zrovna ji. Nikdy jsem ji neviděl zamračenou, smutnou nebo naštvanou. Měla růžové brýle, ale né proto, že by nedokázala vidět realitu, ale prostě proto že nechtěla strácet čas malichernostmi, že bude trávit čas s lidmi, kteři jsou toho hodni a že si ze svého srdce vystaví kolem sebe obláček štěstí. Radovat se z každé maličkosti. A tenhle přístup, ta aura je hrozně nakažlivá. A když jsem se vracel každý den z práce, čekala už na mě na zápraží a když mě uviděla, rozzářila se, úsměv od ucha k uchu. Políbila mě a obejmula a já tak vždycký stál v tom jejím obláčku štěstí a věděl jsem, že Tobě, Mihyeon, chci dát ze sebe to nejlepší. Neměli jsme pro sebe času mnoho, jen pár týdnu, a to mě mrzí. Nikdy nezapomenu, když jsme v noci leželi na čtyřicet let starý studený podlaze, na chlupatý a štiplavý dece, a vůbec nám to nevadilo, protože nešlo o pohodlí, ale o nás. A já, když se probral tešně nad ránem a podíval se do jejích černých šikmých očí, píchlo mě u srdce, protože jsem věděl, že pozítří tam po mě nezbude nic. Jen vzpomínka.

Jak to tehdá krásný bylo, jak bylo slunce teplejší, nebe modřejší a tráva zelenější. A když přišla hodina odchodu a já ji schoval pod polštář dopis na rozloučenou a ona mě ho vsunula do baťohu. Hráli jsme tu hru na chození po špičkách okolo, nechtěli jsme se na sebe podívat, chtěli jsme tu neodvratitelnou věc oddálit jak jen to šlo. Ale pak to stejně přišlo, podívali jsme se na sebe a zasáhla nás ta smutná pravda. Začalo pršet, pláč se nedal zastavit. A tak jsem ji naposled políbil, podíval se na ni a ona v tom vzlykotu šeptla "..hug me" . Tak jsem ji objal a ona mě..až se zdálo, že soupeříme kdo toho druhého umačká víc. A tak jsme tam stáli a ja cítil jak se chvěje, jeji nepravidelný dech. A já ji plakal do vlasů a ona mě na hrudník a to bylo poprvé za ty dva měsíce, kdy jsem měl mokré triko né od dřiny, ale od štěstí, že jsme se potkali, že jsme se mohli spolu smát, blbnout ve vlnách a milovat. A i v poslední chvíli mě nepřestala udivovat. Ač jsem cítil, že její city jsou čistší a intenzivnější, to ona byla ten silnější to ona mě musela konejšit. Nakonec jsem se překonal, nohu jsem posunul nejdřív trošičku, pak více. Políbil ji na čelo a otočil se. Hodil si na záda těžkou krosnu, jejíž popruhy mě po pár metrech začaly řezat. Ale to mi bylo jedno. Na to jsem nemyslel. V hlavě jsem měl jen jedno..s každým krokem jsem se navždy vzdaloval od ženy kterou jsem miloval a věděl jsem, že se za mnou upřeně dívá. A tak jsem se otočil a zamával ji, a to ji zlomilo, došla ji síla, v pase se ohnula, jako kdyby ji někdo ránu do břicha dal.. a začala vzlykat ještě víc. A tak tam stála uprostřed silnice a já se šoural dál k bráně. Už jsem neměl odvahu se znovu otočit, již kus srdce jsem tam nechal.

Za bránou jsem nasednul do autobusu, koupil lístek, slzy v očích, řidič se na nic neptal. Tenhle výjev tu asi vídají často. Posadil jsem se k oknu a podíval se jejím směrem. V uších mi hrálo:

We hope you enjoyed your stay
Outside the sun is shining
It seems like heaven ain't far away

Autobus se rozjel a já sledoval jak je její postava menší a menší dokud celý obraz neutnul strom... Je to jako včera, ten strom bude navždy v moji mysli..



Pisnicka: The Killers - Enterlude
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama