Říjen 2014

V Jordánsku s beduíny

3. října 2014 v 22:10 Cesty
V Jordánsku jsem strávil měsíc v poušti s beduíny. Měl jsem tam být měsíce dva, ale nakonec jsem odjel dříve. Ale o tom až později.

Jodánsko je stát, království, na Blízkém východě. Je to země svojí velikostí srovnatelná s ČR. Jordánsko je země pouštní a až na několik málo oblastí je velmi chudá na vegetaci. Žije tam zhruba 6.5 milionu obyvatel, z nichž je dnes 65% Palestinského původu [1], zbytek jsou beduíni.
Dle mého názoru Jordánsko patří mezi chudší země v oblasti, ale za to svobodnější. Dalším zajimavým úkazem je, že obyvatelé mají krále Abdalláha II a jeho rodinu rádi (teda aspoň beudíni). Je to zejména tím, že královská rodina se snaží udržet Jordánsko mimo regionální konflikty. V neutralitě vidí jistotu a v jistotě prosperitu. Je to země muslimská a mluví se zde arabsky.
Jestli existuje nějaký typický Jordánský výrobek, to nevím, nic mě nenapadá. Je to zemé chudá, bez průmyslu a bez nerostných surovin. Zemědělství je zaostalé a bez masivního zavlažování (na které nemají peníze) je neefektivní. Takže se pěstuje hlavně z "palmovínků".
Jordánci jsou přátelští, zejména k cizincům. Vychází to jednak z muslimské mentality, která dbá na pohostinství a jednak z mistních tradic, kdy se na někoho vykašlat může v poušti znamenat smrt. V neposlední řadě z cizinců tečou peníze a také mít doma cizince zvyšuje společenskou prestiž rodiny v rámci komunity.

Do Jordánska jsem letěl z Istanbulu skrz Atény (já vim, je to úplně na druhou stranu, ale to byla cesta nejlevnější a v cenách leteckých spojů lze těžko hledat logiku). Z Atén jsem letěl se skupinkou Jordánských teenagerek, které si do Atén zaletěli na nákupy. Oblečeny byly dost vyzívavě a určitě patřily k "horním 2000", protože na letišti už na ně čekalo černé SUV, které je odvezlo domů, pravděpodobně do nějaké čtvrti v "outer ring". Letiště je od Ammánu vzdáleno asi 30km a v noci můžete na autobus zapomenout. Taxi se dá pořídit od 22 euro (Červenec 2014) a nebo si můžete sjednat odvoz již pred příletem ve Vašem ho(s)telu. Touto cestou jsem šel já, dohodl jsem se s hostelem, že mě vyzvednou na letišti za 22euro. Když jsem ve 2 ráno vylezl z terminálu tak tam na mě nikdo nečekal a musel jsem se nouzově svézt s Holanďanem, který přiletěl stejným letadlem, ale pro něhož na letišti auto z jeho hostelu čekalo (za 32euro). Jako občan ČR si turistické vízum nemusíte vyřizovat předem, rovnou si ho koupíte na letišti za 40 JOD. Žádné pohovory se nedělají, všechno jde snadno a rychle.

Ammán je metropole s 1.8 mil obyvately. Byl jsem v Ammánu jen krátce, 2 dny a 2 noci a tak berte moje dojmy s rezervou. Bydlel jsem v hostelu v downtown Ammánu, hned vedle starověkého amfiteatru. Na to, že šlo o turistické centrum města, tak tam byl šilený nepořádek. Odpadky se válely na ulici a dokonce v jedné ulici jsem viděl hromadu odpadků uprostřed silnice. Ta hromada byla tak velká, že ji řidiči museli objíždět. Byl jsem tam v podstatě mimo hlavní sezónu, takže cizinců tam bylo málo, ale i tak to na mě dojem neudělalo. Na kopci je zřícenina staré citadely, z které je parádní výhled (pokud máte rádi orient). Také jsme navšítivili klasickou pida-restauraci a shisha-bar (vodní dýmky). Upřímně jsem očekával ceny trošku nižší, za jídlo v obyčejným bufáči na ulici se platilo 2-4 eura. Kvůli nedostatku času jsme se nedostali na okraj města do tzv- "outer ring", kde bydlí bohatší část obyvatelstva a asi teda je to tam hezčí. Otázkou je, jestli by tam bylo něco k videní. Bydlel jsem v jednom z nejlepších hostelů a musím říci, že jsem byl zklamán přístupem. Personál byl sice přátelský, ale celé mi to přišlo takové moc.. "cizinci = prachy". Byl to nejdražší hostel v okolí a za snídani se tam platilo 3 eura(míchané vajíčka se zeleninou + chleba). Voda z kohoutku samozřejmě nepitná a voda v petce v obchůdku stála necelé 0.5 eura, ale u nás v hostelu se prodávala za 1 euro. Jasně, nejde o velký rozdíl, ale už to na mě nepůsobilo "friendly". Další věc je, že šéf chtěl po Holanďanovi aby zaplatil ihned po příjezdu (ikdyž byly 3 ráno). Za to shisha-bar byl docela zážitek. Zrovna se hrál fotbal a tak tam bylo plno. Přinesou Vám velkou vodnici a pak už jen čadíte, o nic se nestaráte, uhlíky Vám průběžně vyměnují mladí kluci.
Z Ammánu jsme spolu odjížděli s Holanďanem. Já jel na jih do Wadi Rum, on do Petry. Kvůli nedorozumění jsme si popletli autobusová stanoviště a tak místo na jižní jsme jeli na severní stanoviště. S taxikářem jsme se naštěstí dohodli na ceně předem. Po příjezdu na to severní autobusové stanoviště jsme zjistili svůj omyl, a že teda pojedem na tu jižní. Taxikář anglicky neuměl a tak zavolal svému známému s kterým jsme se domlouvali a pak si podávali telefon. Za tu extra cestu jsme mu přihodili 2 eura a odvezl nás přes celé město na jížní stanoviště. Takže za celkem 8 euro jsme měli hodinovou projíždku po městě.



Jak to vypadá na takovým stanovišti v Ammánu? Chaos. Žádný info box, žádné jízdní řády, nejsou očíslovaná stanoviště. Došel jsem k autobusu co měl na boku napsáno Aqaba (jede až dolů na jih). Bylo pravé poledne a zeptal jsem se řidiče kdy se pojede. "Možná za půl hodiny, možná za hodinu". Tak jsem si hodil baťoh dolů do kufru a čekal. Čekal jsem 3 hodiny. Sluníčko hezky pálilo a já tam seděl na obruvníku a koukal. Po nějaké době se osmělili studenti, kteří vysedávali nedaleko. Přinesli mi datle a chvíli jsme si pokecali, pak už jim jel autobus. Ptal jsem se jich, kolik ten autobus bude stát, řekli mi, že asi 3-4 JOD (1JOD=1EUR)..smáli se, když jsem jim říkal, že jako cizinec budu platit tak 8. Nebyl jsem daleko od pravdy, platil jsem 7. Jsou tu dvojí ceny, smlouvat se dá i autobus, ale jako cizinec máte vyjednávací pozici mnohem horší. Cesta trvala skoro 4 hodiny a díky těm pár datlím mi aspoň nekručelo v břiše. Jelo se starou Karosou a větrání bylo puštěné na plno, až mi bylo chladno. Co je ale nepřijemný, že v autobuse se normálně kouří. Maj tam i popelníky v sedačkách. Autobus jel po "dálnici" z Ammánu dolů do Aqaby. Cestou nás zastavili 2 policejní patroly a prohledávali autobus a kontrolovali pasažéry. Autobus nezajíždí do beduínské vesnice, jen Vás vyhoděj na křižovatce v poušti. Vystoupil jsem.. uprostřed ničeho. Nedaleko byla na dohled nějaká osada, ale jinak nic, jen poušť.


Tak jsem šel, bylo už skoro 7 a už se začalo stmívat. Stopoval jsem, věděl jsem, že vesnice není daleko (asi 20km). Po chvíli mi zastavili farmáři co vezli rajčata a hnůj. Jel jsem vedle hnoje, ale rajče mi dali. Bohužel jeli do vedlejší vesnice a tak mě vyložili na jiné křižovatce. Tak jsem stál na další křižovatce a nedaleko byla policejní "stanice". V ní seděl jeden v uniformě. Po chvíli vyšel ven a začal klečet, chvíli jsem se divil, proč tam jako zrovna teď zahradničí. Po chvíli mi došlo, že se modlí, čas modlitby.. úkaz který bylo možné sledovat vícekrát. Stopoval jsem dál, auto zastavilo. "Koho hledáš?" .. "Salema, tady mám jeho číslo" .. "Hmm, to je můj bratranec, naskoč si". Tak to je trefa, liboval jsem si. Super náhoda může se zdát na první pohled. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že jelikož můj šéf Salem má 5 bratrů a 18 sester.. a bůh ví kolik bratranců a sestřenic, že to nebyla moc náhoda :) Jelikož ale Salem nebyl doma, zrovna dělal nějaký kšefty v Saudské Arábii, ujal se mě jeho bratranec. Taky to byl průvodce a tak jsme jeli do pouštního kempu na večeři. Jídlo mě překvapilo. Rýže, brambory, 2 saláty, kotlík s masem a omáčkou. Dobře jsem se nadlábnul a pak seděl u ohínku s dalšími turisty. Beduíni vyprávěli a nebo zpívali. Také mi dali ochutnat velbloudí mléko, bylo staré jen 2 hodiny a chutnalo výborně. Podával se čaj, hodně čaje. Čaj má slabou mátovou příchuť a je šíleně přeslazený.


Pracoval jsem jako správce kempu v poušti a pomocný průvodce. Menší část práce byla administrativa - odpovídat na emaily atd. Ale administrativa byla celkem minimální, protože ikdyž měli pěkný webovky, tak se většina rezervací a výletů řešila přes telefon. Takže když přijeli turisti, jel jsem s nima na výlet do pouště. Většinou to bylo 3-4-5 hodin (podle toho kolik si zaplatili), jeepem na různé zajímavosti. Pouštní duny, skaliska, starověké malby na stěnách, pramen. Po výletu se jelo do kempu, kde se podávala večeře a já jsem poté s turisty zůstával v kempu přes noc. Ráno snídaně a pak už záleželo na nich, jestli jeli někam pryč nebo zůstali déle, třeba na výlet na velbloudech. Práce náročná nebyla, jen ten čas, čas tam letí velmi velmi pomalu.





Život s beduíny
Na všechno se čeká, dochvilnost tam neměli ve slovníku. To byl jeden z důvodu proč se mi tam přestalo líbit. Nemohl jsem se na nic spolehnout, nebyl jsem pánem svého času, nemohl jsem plánovat. Ráno když beudín odvážel turisty pryč, jsem se ho zeptal, kdy pro mě přijede. Řekl, že asi kolem poledne. Přijel v 17h. Žádné vysvětlení, žádná omluva. Když můžou, tak Vás klidně nechají čekat. Podle mě to je tím, že tak trošku chybí empatie, nedokáží se vcítit do Vás a třeba popřemýšlet, jak Vám život usnadnit. Další příklad - jednou ráno přijeli turisté, to jsem zrovna spal ve vesnici. Beudín vyšel z baráku a jel je vyzvednout, pak přijel zpět do domu, přišel ke mně (já si zrovna čistil zuby) a povídá "rychle rychle, máme tady turisty, musíme jet". Tak to jsem docela čuměl, to mi nemohl říci když pro ně jel? Další případ - bohužel jsem byl v Jordánsku v době Ramadánu, to jest, kdy muslimové nesmí celý měsíc přes den jíst ani pít. Jí se jen ráno kolem čtvrté ještě před svítáním a pak je velká večeře po západu slunce. Jelikož přes den nejedli, tak ani nevařili a ani nepřemýšleli, že já bych si něco dal. Ač jsem jasně řekl, že Ramadán praktikovat nebudu. Jídlo jsem teda většinou dostával, ale někdy se "prostě zapomnělo". Kdyby chtěl někdo namítnout, že jsem si měl dojít do krámku něco koupit. Ano to jsem mohl, ale jako dobrovolník, který pracoval zadarmo, jen za ubytování a stravu.. se mi nechtělo si ještě sám kupovat jídlo.
Bordel. Všude se válejí odpadky. Vesnice Wadi Rum je druhá největší turistická atrakce v Jordánsku. Čekal bych, že si aspoň uklidí ulice. No, aspoň to bylo pro turisty autentické. Poničené silnice, rozpadlá auta jen tak nechaná na pospas na krajnici. Jeden Američan říkal, že to tam vypadá jak v uprchlickém táboře. Mě to spíše připadalo, jak kdyby tam zrovna skončila občanská válka. Myslím si, že takový nepořádek tam je proto, že beudíni zvyklí po staletí odhazovat (přírodní) odpadky do pouště, nebo prostě na zem, si nedokáží tak rychle uvědomit, že plastová lahev nebo sáček se do země nevsákne. Také děti nejsou vedeni k pořádku. Na vlastní oči jsem viděl jak v domě jejich děti beztrestně odhazovaly obal od sušenek na zem. Máma to uklidí, žejo. Jednou poslal Salem Němku (která tam se mnou pracovala taky jako dobrovolnice) do kuchyně pomoct svojí ženě s úklidem. Vůbec to nebylo v popisu její práce, ale nechtěla hned urazit a tak pro jednou svolila. Přišla otrávená, že v té kuchyni se neuklízelo snad několik měsíců. Už toho měla dost a za pouhé 2 týdny po svém příjezdu si sbalila kufr a odjela. Já vytrval déle, jsem kliďas, ale stejně když se našla možnost odjet do Izraele, tak už druhý den jsem měl sbaleno a odjížděl jsem.
Abych se tu nerozepisoval příliš negativně, je nutné si uvědomit, že je to absolutně jiná kultura. Společnost se řídí jinými pravidli a jste to Vy kdo si musí zvykat.
Nu ale třeba pohostinost mají parádní..někdy až moc. Skamarádili jsme se s další beudínskou rodinou, ta byla trošku liberální (manželka s námi mohla zůstat v jedné mistnosti a nemusela se hned "uklidit" do kuchyně). Když jsme tam přišli poprvé, hned nás zavalili čajem, velbloudím mlékem, hroznovým vínem, datlemi. Když jsme po 2 hodinách namítli, že už půjdem domů na večeři, tak odpověděli "nesmysl, můžete věčeřet s námi". Tak se večeřelo u jejich příbuzných. A když jsme už konečně šli domů, tak nás ještě odvezli autem (5min) a po vesnici se všude zastavovali, dávali se do řeči a představovali nás místním. Připadal jsem si jak kašpárek na vodítku :) Po téhle zkušenosti jsem se trošku obával tam jít znovu. Poslední večer před mým odjezdem jsem za nimi musel jít znovu, potřeboval jsem si půjčit nabíječku. Samozřejmě mě odejít nenechali, musel jsem posedět alespoň půlhodinku.
Musím říct že volání místního muezzina se mi líbilo. Doteď mám před očima západ slunce, poušť a k tomu zpěv muezzína. Opravdová vůně orientu. Občas se k tomu ještě střílelo z kalašnikovů :D ale to né moc často, to jen u zvláštních příležitostí jako je třeba svatba nebo náboženský svátek. Ano, to bych měl také zmínit, každý tam je ozbrojen.

Za mého pobytu jsem se zúčastnil slavnosti, kdy do vesnice zavítal poradce krále. Byla uspořádána hostina.. kdy se udělalo prostranství obehnaného stany. Doprostřed na zem se nanosilo jídlo na velkých plechových tácech a na pokyn se beudíni seběhli, podřepli a začali baštit rukama. To jsem teda koukal s otevřenou pusou, přišlo mi to (s prominutím) jak scéna z planety opic. Ale zírat moc dlouho jsem nemohl, protože už na nás mávali ať se k ním připojíme. Takže tedy měli jsme jehněčí s rýží. Učili mě jak se správně jí rukou. S rýží mi to šlo, ale nevěděl jsem jak si prstem ukrojit maso :D
Jednou jsem si v kempu (jako obvykle) hrál se sluníčkem na schovávanou, četl si knížku a odpočíval, když jsem slyšel cinkání. Trošku nezvyklí zvuk na tohle místo. Vylezl jsem ze stanu a uviděl stádo koz jak si to trajdá skrz náš kemp. Rozhlížel jsem se, hledal jsem pasáčka abych mu vysvětlil, že tudy asi ne. No žádnýho jsem nenašel, je tam normální, že kozy se naučí chodit nějakou trasu a pak chodí sami. A snažej se Vám vloupat do kuchyňky, nebo Vám aspoň najedou na odpadkovej koš a rozhážou bordel všude po kempu. Zabloudit mohou, ale za den daleko nedojdou a najít se na poušti dají rychle. To samé je s velbloudy, ti se také nechávají volně poběhávat v okolí. No poběhávat asi není nejlepší vyjádření, protože velbloudům se sváže pár nohou a oni pak spíše cupitají okolo :D
Tradiční beudínské jídlo je "Kabsa" [2]. Je to kuře s rýží a troškou zeleniny. K tomu se většinou ještě podává okurko-rajčatový salát s jogurtem. Toto jídlo jsem měl v podstatě každý den. Nebylo to nejhorší, ale trošku mě mrzelo, že ačkoliv jsme byli v orientu, kořením se šetřilo a tak Kabsa neměla žádnou pronikavou chuť, kterou bych si třeba zapamatoval. Lepší už je jídlo Zarb, což je jakoby kuřecí kousky na grilu se zeleninou.


Abych si ukrátil dlouhé chvíle, tak jsem se začal učit české písně a tak když jsem si to šlapal poslední den odpoledne z kempu 9 km pouští do vesnice, mohl jsem si zpívat "cesta je prach a štěrk a udusaná hlína..". Hold Vám tam může trošku hrábnout a český jazyk Vám začne chybět :)
Z Wadi Rum jsem poté odjel do Petry. Petra je nejvýznamější památka v Jordánsku a byl by to smrtelných hřích přijet do Jordánska a nevidět Petru. V podstatě se do Jordánska jezdí jen kvůli Petře :) Petra je staré město vystavěné, teda spíše vytesané do skály, Nabatijci. Bylo to významné místo a křižovatka cest pro karavany vezoucí zboží z Indie a Arábie k přístavům ve Středozemním moři. Dnes je Petra často označována jako jeden ze 7 nových divů světa. Určitě doporučuji za zhlédnutí a dle mého názoru by jste si měli na Petru vyhradit 2 dny. Dvakrát v týdně se také v Petře koná ceremonie se zapalováním svíček, je to úžasná podívaná na kterou jen tak nezapomenete. Nejúžasnější je, že Treasury vytesali z jednoho kusu skály!







Z Petry jsem už jel jen na jih do Aqaby, kde jsem přešel hranici do Izraele, ale o tom až někdy příště.



[1] http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/blizky_vychod/jordansko/index.html
[2] http://en.wikipedia.org/wiki/Kabsa